O zraněné se lidé starali od dávných dob. Pomoc pacientům však nebyla vždy tak sofistikovaná jako je tomu dnes, kdy na celém území České republiky funguje síť zdravotnických záchranných služeb s dostupností do patnácti minut. Historie záchranných služeb sahá až do druhé poloviny 19. století, kdy Napoleonův chirurg J. D. Larrey zřídil pro pomoc raněným na bojištích tzv. „létající ambulance“.

Velikou zásluhu na poskytování pomoci raněným a nemocným převážně u hromadných neštěstí mělo založení organizace Červeného kříže v roce 1864. Pomoc nemocným souvisela s postoji, které společnost měla k lidskému životu, s medicínskými znalostmi a s materiálním vybavením. Po první světové válce převzal Červený kříž v Československu starost o zajištění základní přednemocniční péče. Hlavně se snažili dopravit nemocné a rodičky do nemocnic. Samotná záchrana lidského života začínala až v nemocnici.

Práce ZZS v současném pojetí

Zavolá-li někdo dnes záchrannou službu, dorazí na místo kvalitně vzdělaní a vyškolení záchranáři, kteří začnou s léčbou okamžitě po příjezdu na místo. Léčba pokračuje i při transportu pacienta do nemocnice. Poskytování přednemocniční neodkladné péče se zlepšuje, zkvalitňuje a díky tomu mají nemocní větší naději na uzdravení. Záchranná služba, jejíž zdravotníci začínají s léčením pacientů již na místě události, se začala budovat až v sedmdesátých letech 20. století.

Pojízdné JIP

Sanitní vůz je v současné době sice stále dopravním prostředkem, ale zároveň i zdravotnickým pracovištěm. Je plně vybaven pro ošetření všech závažných stavů. Už dávno jsou pryč ty časy, kdy sanitka sloužila jen k dopravním účelům a rychlé přepravě pacienta do nemocnice. Dnes už však sanitní vozy neplní ani zdaleka pouze funkci „taxíků“. Záchranáři, kteří přijedou na pomoc pacientovi, mají požadované zdravotnické vzdělání a jsou vyškolení do krizových situací a k  práci v  terénu.

Vybavení sanitních vozů je srovnatelné s vybavením lékařských ordinací. Proto záchranáři provádějí v terénu důkladné vyšetření zdravotního stavu pacienta a neodkladné přednemocniční zákroky, které jsou pro pacientovo zdraví vhodné z důvodu jejich včasného provedení. Není třeba zdůrazňovat, že tento postup už mnohokrát zachránil lidský život, než kdyby byl pacient jen naložen a odvezen do nemocnice. V současné době dělá záchranná služba stejný kus práce, který dříve udělali až lékaři při příjmu do zdravotnického zařízení.

Bez zdravotnického operačního střediska by to nešlo

Zdravotnické operační středisko v současnosti není již jen centrálou, kde se přijímají tísňová volání a předávají výzvy posádkám záchranné služby. Dispečerky mají zdravotnické vzdělání a kromě toho, že vyhodnocují tísňové výzvy a vysílají sanitní vozy do terénu, také poskytují rady volajícím, jak co nejúčelněji poskytnou první pomoc, aby se zahájila u zraněných a nemocných co nejdříve. Nejdůležitější je laická první pomoc v případech ohrožení života a je tak podstatnou součástí tzv. záchranného řetězce. Revolucí v práci zdravotnických operačních středisek bylo hlavně zavedení tzv. TANR – telefonické asistované neodkladné resuscitace.

Od 2.pol 19. století po „Záchranný řetězec“

Od 19. století prošel systém záchranných služeb velkou proměnou. Záchranný řetězec je do současnosti nejpropracovanějším systémem poskytování zdravotnické pomoci pacientům. Je důkazem toho, že jedna nebo dvě záchranné složky nestačí. Záchranný řetězec se skládá z přednemocniční pomoci laiků (první pomoci a zavolání záchranné služby), z přednemocniční neodkladné péče záchranné služby a následné neodkladné léčby v nemocnici. Tento záchranný řetězec je silný tak jako jeho nejslabší článek. První pomoc laiků v případě zástavy dechu a oběhu je do příjezdu záchranné služby zcela klíčová a může rozhodnout o životě pacienta.