Středočeská záchranná služba v úterý 3. 8. 2010 oficiálně uvedla do provozu nové výjezdové stanoviště ve Vranově na Benešovsku. Slavnostní otevření nového místa benešovských záchranářů proběhlo v 10 hodin za účasti hejtmana Středočeského kraje MUDr. Davida Ratha a ředitele záchranné služby MUDr. Martina Houdka. Jedná se tak o 4. výjezdové stanoviště záchranné služby na Benešovsku a o 36. stanoviště Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje.

Celkově toto stanoviště zapadá do koncepce systému randez - vous neboli potkávacího systému, který se plošně buduje ve Středočeském kraji. Na tomto stanovišti slouží 24 hodin denně jedna posádka rychlé zdravotnické pomoci, která v případě potřeby spolupracuje s lékařem ve voze rendez – vous, ten dojíždí z Benešova, Říčan a v budoucnu bude dojíždět i z Kutné Hory.

Z hlediska rozlohy je benešovský okres druhý největší v našem kraji (má přibližně 93 tis. obyvatel). Otevřením tohoto stanoviště se zkrátil čas dojezdu záchranné služby v přilehlých obcích přibližně o 60%, jedná se především o Říčansko, Benešovsko a zejména o okolí Sázavy. Zároveň dojde k rychlejším zásahům na dálnici D1. Posádka bude zajišťovat D1 směr Praha 15. – 41. km a D1 směr Brno 21. – 41. km.

Záchranáři sídlí v budově dobrovolných hasičů. Přestavba prostor stanoviště ve Vranově byla hrazena z prostředků Středočeského kraje, který do ní investoval cca 1,8 mil. Kč.

Co je rendez – vous systém? 

Podstatou je hustá síť stanovišť rychlé zdravotnické pomoci (RZP), tzv. velkých aut, ve kterých pracuje střední zdravotnický pracovník (sestra nebo záchranář) a řidič záchranář, oba proškolení v řešení akutních stavů. Na vybraných stanovištích, daných počtem obyvatel a geografickou polohou oblasti, je pak stanoviště rendez – vous  (R-V), tzv. malého vozu.  Posádku vozu R-V  tvoří lékař záchranné služby a řidič záchranář. Podle charakteru potíží pacienta operátorka vysílá vůz  s lékařem (R-V), vůz se sestrou (RZP) nebo oba najednou. Lékař na místě pacienta vyšetří a ošetří, podle zdravotního stavu může následně pacienta ponechat na místě, nebo ho předat posádce velkého vozu k transportu do nemocnice. V případě závažného ohrožení zdraví pacienta doprovází lékař a v nemocnici předává většinou do intenzívní péče (JIP, ARO). Případů, kdy lékař doprovází pacienta až do nemocnice  je  méně než cca 20% všech výjezdů. Nyní, po zavedení nového systému,  může lékař místo zbytečného doprovodu pacienta do nemocnice vyjet k dalšímu pacientovi v tísni.

Je to systém, který je velmi úspěšně dlouhodobě využíván  ve velkých městech. Ve Středočeském kraji  funguje například už 10 let v Příbrami, nově se zavádí na dalších stanovištích záchranné služby, zejména podél dálnic. Snahou naší záchranné služby je zřizováním tohoto typu výjezdových posádek účelněji využívat lékaře v terénu. Rendez-vouz systém je flexibilnější a zlepšuje způsob přednemocniční neodkladné péče tím, že umožňuje lépe kombinovat posádky na výjezdech a navíc je posádka v osobním voze na místě mnohem rychleji než velký sanitní vůz.

Rendez – vous systém již nyní funguje na stanovištích středočeské záchranné služby v Příbrami, Vlašimi, Zbraslavicích a nově také v Brandýse nad Labem, Benešově, Říčanech a v Berouně, kde se osvědčil. Plošně je také využíván pražskou nebo libereckou záchrannou službou.

MUDr. Martin Houdek

ředitel Územního střediska záchranné služby Středočeského kraje

V sanitce se můžete spolehnout jen na sebe a svojí posádku

Vyzkoušel si téměř všechny profese na záchrance. V mladí to byla práce saniťáka, záchranáře a později i lékaře. Více než před rokem se jedné takové stal jejím ředitelem. Jaký byl jeho první rok v pozici ředitele středočeské záchranky a co plánuje dál? Sám říká, že všechny jeho předchozí profese mu v šéfování tak velké záchrance pomáhají.

Jste již přes rok ve funkci ředitele středočeské záchranné služby, jaké je šéfování tak velké záchrance?

Práce záchranářů obecně je sama o sobě náročná. Z toho vyplývá, že i řízení tak velké záchranné služby, jako je středočeská, není nic jednoduchého. Středočeský kraj je nejrozlehlejší v České republice a naše záchranná služba má největší počet výjezdových stanovišť. V současné době má středočeská záchranná služba 36 výjezdových míst a denně je v provozu přes 60 sanitních vozů. Jen pro srovnání jiné záchranné služby u nás mají třeba jen 11 nebo 16 výjezdových míst.

Baví vás práce ředitele? Co je na ní nejnáročnější?

Práce ředitele záchranné služby mě baví. Nejtěžší je pro mě pravděpodobně práce a komunikace s lidmi, protože nikdy není možné se zavděčit všem, i když bych byl za to samozřejmě rád. Ale snažím dělat svojí práci nejlépe jak umím.

Byly těžké první měsíce ve funkci ředitele?

První měsíce jsou vždy těžké, především vytvořit kolem sebe schopný tým lidí, kteří mají zájem na tom budovat fungující záchrannou službu, tak aby byli pacienti i naši zaměstnanci spokojení. Vzhledem k tomu, že jsem již dříve 20 let jezdil jako lékař na kladenské záchranné službě, danou problematiku jsem tedy poměrně dobře znal a také jsem měl možnost většinu svých současných zaměstnanců poznat nejdříve jako jejich kolega, což považuji za velkou výhodu. Byl jsem před sedmi lety jako náměstek ředitele kladenské nemocnice také u toho, když došlo k historickému mezníku ve vývoji záchranných služeb, kdy se z okresů slučovaly pod kraje, což byla jedna z nejvýraznějších změn. Tato problematika tak pro mě nebyla neznámá neměl jsem problém se poté v pozici ředitele záchranky, jak se říká, „rozkoukat“. Složité pro mě v prvních měsících bylo však objevení všech našich stanovišť. Tehdy jsem si řekl, že musím všechny navštívit, poznat se s jejich zaměstnanci a vyslechnout si jejich přání a návrhy na zlepšení podmínek pro jejich práci a tak se také stalo. Než jsem stihl objet všechna výjezdová místa, trvalo to několik měsíců. V tomto trendu pokračuji dál a snažím se každé naše stanoviště navštívit nejméně jednou za rok.

Jak vaši práci vnímá rodina? Podporují vás?

Moje práce je časově náročná. Oproti minulým letům si moje manželka a děti musely zvyknout na to, že mám na ně mnohem méně času. Často jsem kvůli služebním povinnostem i delší dobu mimo domov. Jsou však velmi tolerantní a v mé práci mě podporují, za což jsem jim vděčný.

Před tím, než jste byl jmenován do funkce ředitele středočeské záchranky, pracoval jste jako náměstek léčebně preventivní péče a lékař ve Fakultní nemocnici Na Bulovce. Čím se podle vás nejvíce liší vaše nynější práce na záchrance od práce v nemocnici z pohledu ředitele a z pohledu lékaře?

Řízení nemocnice a záchranné služby se od sebe moc neliší, ale v práci lékaře na záchrance a v nemocnici je zásadní rozdíl.  Jako lékař v nemocnici máte čas a pohodlí a po ruce tým lidí, kompletní nejmodernější vybavení, které pacienta pomůže vyšetřit, ošetřit a případně i léčit. Byť jsou sanitky v současné době  vybaveny velmi dobře, oproti tomu, jak vypadaly před dvaceti lety. Stále jsou však jejich možnosti omezené. Rentgen, laboratoř, CT vyšetření ani operační sál tam nemáte a navíc pracujete ve stísněných podmínkách, časovém presu a je třeba rychlé rozhodování, abyste pacienta co nejdříve dopravili do nemocnice. Mnohdy pracujete v mrazu, blátě nebo špíně a často je třeba i improvizovat. I v těch nejtěžších situacích se můžete spolehnout jen na sebe a svojí posádku.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ z vaší praxe?

Takovou alfou a omegou je zajištění přístupu do krevního řečiště, jinak řečeno napíchnout pacientovi žílu, abychom mu mohli dát infuzi a léky. Jsou situace a pacienti, u kterých se vám nedaří žílu zajistit, i když se už z toho pomalu stavíte na hlavu. V nemocnici zavoláte dalších deset kolegů, aby to zkusili místo vás, ale v sanitce je na to člověk sám a vzhledem k tomu, že mnohdy jde o život, tak to prostě zvládnout musíte. Nebo je u pacienta s poraněním hrudníku podezření na pneumotorax, to znamená přítomnost vzduchu v hrudním koši nebo hemotorax, kdy je místo vzduchu přítomna v hrudníku krev. A lékař se pouze na základě fyzikálního vyšetření, protože v sanitce není rentgen, musí rozhodnout, zda tomu člověku píchne hrudník a provede takzvanou drenáž nebo ne, což může být život zachraňující výkon.

Již dřív jste jezdil jako výjezdový lékař na záchranné službě, jak je to dlouho?

Oboru anesteziologie a resuscitace jsem se začal věnovat, protože jsem vždy chtěl pracovat na záchranné službě. Na záchrance jsem tak začal pracovat v roce 1986 ještě jako medik, kdy jsem v Praze pracoval jako saniťák v převozových sanitních vozech. Později, po třech letech medicíny, jsem začal jezdit na rychlé zdravotnické záchranné službě jako záchranář. Po vystudování medicíny a první atestaci jsem začal pracovat konečně jako lékař na kladenské záchranné službě, kde jsem zůstal dalších sedmnáct let.

Takže jste se vlastně jako ředitel vrátil do míst, kde jste dříve pracoval.

Přesně tak, vrátil jsem se do areálu kladenské nemocnice, kde jsem dříve pracoval a kde má nyní středočeská záchranka své sídlo. Na svojí sedmnáctiletou praxi lékaře kladenské záchranky nikdy nezapomenu. Bylo to krásné období a mám na to hezké vzpomínky. Takže jsem se na záchranku vracel moc rád a její prostředí mi nebylo cizí.

Pracujete i nyní jako výjezdový lékař záchranné služby, i když jste její ředitel?

Ano, krátce po svém nástupu do funkce jsem se rozhodl, že začnu opět jezdit na záchrance, protože mi tato práce dost chyběla. Ovšem tak obvyklé to není, aby ředitel záchranné služby zároveň pracoval i jako její lékař. Já jsem za toto rozhodnutí rád, protože mě jezdit se záchrankou baví. Nikdy nevíte, co vás ten den ve službě může čekat. Je to však práce velice náročná, protože jsme jako záchranáři vystaveni každodenním stresům, které vyplývají z povahy naší práce. Každý den se setkáváme s těžkými zdravotními stavy, s tragickými lidskými osudy a také se smrtí. O to cennější jsou pro nás zásahy s dobrým koncem. Velmi náročné jsou pro nás také zásahy, při kterých se setkáváme s agresí pacientů či jejich okolí a v drtivé většině těchto případů je tento útočník pod vlivem alkoholu.

Vám se to osobně někdy stalo, že na vás pacient zaútočil?

Stalo se mi to mnohokrát a vždy to byla nepříjemná zkušenost. Ve všech případech se jednalo o osoby pod vlivem alkoholu. Vzpomínám si, že jsme jednou vyjížděli k dopravní nehodě u Kladna. Bylo to v noci a všichni tři účastnící nehody nám začali nadávat a strkat do nás, že jsme přijeli pozdě. Přitom jsme tam byli během několika minut. Tenkrát naštěstí včas přijela policie, takže k ničemu dalšímu už nedošlo.

Na kterých stanovištích jako lékař pracujete, kde všude se tak s vámi pacienti mohou setkat?

Nyní pracuji nejvíce na výjezdovém stanovišti v Rakovníku, odkud sanitní vozy zajišťují celé Rakovnicko, ale v případě potřeby sloužím i v jiných okresech, například v Kladně.

Co na to vaši zaměstnanci, nejsou nervózní z toho, že pracují v jedné sanitce se svým šéfem?

Mnoho lidí pracujících u nás na záchrance mě zná už delší dobu, protože jsme spolu sloužili dříve jako kolegové. Ti mladší měli zpočátku respekt a ti nervóznější si dokonce měnili služby, aby se mnou nemuseli sloužit (směje se), ale když pochopili, že jsem úplně normální a v pohodě, tak se uklidnili. Troufám si tvrdit, že naše pracovní vztahy jsou teď dobré. Když jsem s nimi na výjezdu, nejsem jejich ředitel, ale jen kolega a lékař a snažím se, aby tomu tak bylo i nadále.

Jak trávíte dobu na stanovišti mezi výjezdy?

Charakterem naší práce je vlastně čekání na práci, tedy čekání na výjezd. Snažím se tedy čas mezi výjezdy vyplnit prací. V dnešní době elektronických médií, emailů, mobilních telefonů a internetu mohu záchranku vlastně řídit z jakéhokoliv místa, tedy i na stanovišti mezi výjezdy.

Takže si vlastně berete svojí kancelář s sebou do služby.

Dalo by se to tak říci.

Na jaký výjezd nikdy nezapomenete?

Je to asi devět let, ale do dnešního dne si pamatuji, že to bylo pondělí. Vyjížděli jsme brzy ráno kousek od výjezdového stanoviště na Kladně k mladé osmatřicetileté ženě, která byla doma ve stádiu klinické smrti. Nedýchala a byla v hlubokém bezvědomí. Zahájili jsme okamžitě resuscitaci. Tu jsme prováděli téměř hodinu, opakovaně se nám podařilo obnovit srdeční akci, ale vždy pak vzápětí došlo opět k zástavě. Proto jsme se rozhodli ke transportu pacientky do nemocnice za kontinuální resuscitace, ale vzhledem k tomu, že paní bydlela v paneláku a my jsme se s nosítky nevešli do výtahu, museli jsme ji snášet dolů sedm pater. Dva členové posádky nesli nosítka s pacientkou a já po celou dobu šel vedle nosítek a prováděl srdeční masáž. Resuscitovali jsme i po celou dobu převozu v sanitce do kladenské nemocnice, kde jsme ženu předali na koronární jednotce a tam dál pokračovali naši kolegové. Asi za čtrnáct dní se u nás na stanovišti ozval zvonek a tam stála celá rodina s kytkou, včetně té paní, která byla už v pořádku a všichni nám moc děkovali. Na tohle nikdy nezapomenu. Byla to moc dojemná chvíle.

Vraťme se teď k vaší práci ředitele. Co se povedlo během prvního roku vašeho působení? Proběhly v organizaci záchranné služby nějaké významné změny?

Myslím si, že  zásadní strategická změna je v rozhodnutí plošně zavést tzv. rendes-vous neboli potkávací systém v celém středočeském kraji (pozn. viz dále). Dále jsme zavedli  intranet, který moji předchůdci neměli a myslím, že našim zaměstnancům velmi chyběl. Stále se snažíme obnovovat vozový park sanitních vozů a jejich vybavení a také budovat další výjezdová stanoviště, kde jsou dojezdové časy delší. Během prvního roku jsme nakoupili devět nových sanitek a v letošním roce budeme opět kupovat přibližně stejný počet. Otevřeli jsme také dvě nová stanoviště ve Vranově na Benešovsku a ve Zdicích na Berounsku. Podařilo se nám také zlepšit pokrytí radiovým signálem v okolí Prahy, na Rakovnicku, Sázavsku a Příbramsku. Jsem toho názoru, že máme velmi dobré vztahy s našimi odbory, což považuji za velký úspěch a myslím si také, že velmi důležité v současné době krize je s podporou kraje udržet mzdy našich zaměstnanců na stále stejné úrovni, což se nám daří. Jsem také velmi hrdý na naše záchranáře, jak skvěle dokázali společně zajistit zdravotnický dozor při mši papeže ve Staré Boleslavi, protože šlo o velmi náročných 24 hodin ve službě, pro mě osobně o jedny z nejnáročnějších za moji lékařskou praxi. Také považuji za úspěch zorganizování očkování proti prasečí chřipce a chtěl bych za to svým zaměstnancům moc poděkovat, protože to nebylo nic, co by měli v popisu práce.

To jsou tedy vaše úspěchy. Bylo i něco, co se vám ve funkci ředitele záchranky naopak nepodařilo?

Vždy jsem se snažil nejen nyní na záchrance, ale i dříve v nemocnici, aby zaměstnanci problémy a změny v organizaci nevnímali jen jako jedinci, tedy v našem případě jako zástupci jednoho stanoviště či okresu, ale ze širšího pohledu jako celek. To znamená vše vnímat jako středočeský záchranář a ne jen jako např. příbramský nebo benešovský. Je třeba se považovat za jednu velkou organizaci. To znamená nestěžovat si, že vedle v okresu dostali novou sanitku, když my už máme tři roku starou. Na záchranné službě tento trend přežívá ještě z těch dob, kdy byla záchranka pod okresy, což bylo přibližně před sedmi lety. To je přeci jen dost krátká doba a jsem si jist, že v některých lidech to ještě stále přetrvává. Ani zdaleka to však není problém záchranky, to samé jsme řešili, když jsem pracoval jako náměstek v nemocnici. Další věc, která se mi stále nepodařila změnit a která mě velmi mrzí, je množství nehodovosti našich sanitních vozů, která je spojená se stále houstnoucí dopravou v Praze a jejím okolí.

Stál jste také u vzniku Call centra, kam mohou lidé z celé republiky volat kvůli zdravotnické radě po telefonu či otevíracím hodinám zdravotnických zařízení. Osvědčil se jeho provoz? Využívají lidé tuto linku?

Provoz Call centra se nám osvědčil. Z počátku jsme netušili jestli o tuto linku bude zájem. Je první svého druhu v republice. Při jejím zřizování jsme se snažili napodobit zahraniční model Call centra, které úspěšně již několik let funguje v Anglii. Naše linka 800 888 155 je oficiálně pro celý Středočeský kraj, ale volají k nám v podstatě lidé z celé České republiky a počet hovorů za den se stále navyšuje. Lidé nejčastěji volají kvůli otevíracím hodinám zdravotnických zařízení. Chtějí také například poradit, jak srazit horečku nebo co dělat v případě nevolnosti. Zaznamenali jsme i dost hovorů týkajících sociálních problémů nebo domácího násilí.

Je linka vlastně funguje? Je stále zdarma, neplánujete její zpoplatnění?

Linka je stále zdarma a její zpoplatnění neplánujeme. Je k dispozici pro občany 24 hodin denně. Dispečerka má v databázi seznam adres, telefonních čísel a otevíracích hodin všech zdravotnických zařízení v kraji. Pokud tedy potřebuje vědět do kolika hodin ordinuje v pátek váš praktický lékař nebo budete chtít vědět, která nejbližší lékárna má v sobotu otevřeno, na Call centru vám poradí. V případě zdravotních obtíží vám dispečerka, která má zdravotnické vzdělání, poradí, co můžete dělat a na které zdravotnické zařízení se obrátit. Volajícím v případech domácího násilí či psychosociální problémů poradí další linky, které se specializují na tato témata. Dispečerka Call centra má navíc na starost organizaci sekundárních transportů a můžeme ji i využít v případě mimořádných událostí jako další sílu linky 155. Měli jsem na Call centru i několik hovorů, kdy operátorka stav volajícího vyhodnotila jako akutní a předala jej záchranné službě na linku 155. To by i případ muže, který volal na Call centrum, že ho bolí na hrudi. Dispečink linky 155 pak k tomuto pánovi vyslal sanitku a na místě se potvrdilo, že muž má akutní infarkt myokardu.

Při nástupu na post ředitele jste tvrdil, že chcete vytvořit setkávací systém tzv. rendez–vouz posádek plošně v celém Středočeském kraji. V jaké fázi je rozšiřování tohoto systému péče nyní? Na kterých stanovištích tento systém již funguje a kde by měl ještě vzniknout?

Tento systém je stále ve fázi rozšiřování a budování. Ve Středočeském kraji je pro obyvatele stále ještě novinkou. Rendez–vous neboli setkávací systém již fungoval při mém nástupu do funkce na stanovištích středočeské záchranné služby v Příbrami, Vlašimi a Zbraslavicích. Během minulého a letošního roku se nám podařilo tento systém rozšířit na další stanoviště a to do Brandýsa nad Labem, Benešova, Říčan a Berouna, kde se osvědčil. Krajský úřad nám letos také umožnil nakoupit a přestavět čtyři osobní auta a během krátké doby je chceme uvést do provozu na čtyřech místech a to na Praze – západ, Rakovnicku, Kladensku a Kolínsku. V příštím roce nám krajský úřad schválil nákup dalších čtyř vozů rendez–vous a pokud k nám bude i nadále takto nakloněn, o čemž jsem přesvědčen, stihneme pokrýt celý kraj tímto systémem velmi rychle.

Co je přesně rendez–vous systém? Je to posun k lepšímu? Nemusí mít pacienti obavy z této změny péče záchranné služby?

Zcela jistě je to posun k lepšímu. Snahou naší záchranné služby je zřizováním tohoto typu výjezdových posádek účelněji využívat lékaře v terénu. Rendez-vouz systém je tak flexibilnější a zlepšuje způsob přednemocniční neodkladné péče tím, že umožňuje lépe kombinovat posádky na výjezdech a navíc je posádka v osobním voze na místě mnohem rychleji než velký sanitní vůz. Je to navíc systém, který nám řeší problém s nedostatkem kvalifikovaných lékařů. Podstatou jsou oddělené posádky s lékařem a bez lékaře, které vyjíždějí na místo události ve dvou vozech. Lékař jede s řidičem ve vybaveném osobním voze a záchranář s řidičem ve velkém sanitním voze. Podle charakteru potíží pacienta operátorka vysílá vůz s lékařem, vůz se záchranářem nebo oba najednou. Lékař na místě pacienta vyšetří a ošetří, podle zdravotního stavu jej může následně ponechat na místě, nebo ho předat posádce velkého vozu k transportu do nemocnice a místo zbytečného doprovodu posádky do nemocnice vyjet k dalšímu člověku v tísni. V případě závažného ohrožení zdraví pacienta doprovází lékař a v nemocnici předává většinou do intenzívní péče. Případů, kdy lékař doprovází pacienta až do nemocnice  je  však méně než 20%.

Také jste plánoval standardizaci a sjednocení záchranářského vybavení a sanitních vozů, aby všechna výjezdová stanoviště měla stejné podmínky. Podařilo se?

Snažíme se, ale zatím je to velmi krátká doba. Nelze takové změny dělat ze dne na den. Nemůžeme kvůli sjednocování vybavení vyhodit techniku, která je jen několik let stará a funkční. Je to změna která bude zcela jistě trvat roky.

Kde jste čerpal zkušenosti a inspiraci ke změnám v chodu organizace?

Zkušenosti jsem čerpal z práce lékaře, náměstka ředitele kladenské nemocnice a náměstka léčebně preventivní péče, kterého jsem dělal v Nemocnici na Bulovce před svým nástupem do funkce. Občas se mi hodí i moje praxe z mládí, kdy jsem dělal toho saniťáka a pak i záchranáře, což je pro mě nezapomenutelná zkušenost.

Jako jeden z mála ředitelů záchranných služeb jste si opravdu vyzkoušel téměř všechny záchranářské profese. Myslíte si tedy, že je to výhoda?

Myslím si že určitě. Jak z pohledu lékaře, tak i z pohledu ředitele. Vzhledem k tomu, že jsem si je na vlastní kůži vyzkoušel, lépe se mi tak komunikuje se členy posádky. Myslím, že mám tak pro ně větší porozumění, což se mi zase více hodí na těch provozních schůzích a setkání s odbory, které hájí zájmy našich zaměstnanců.

Máte v rukávu třeba ještě nějaký větší projekt, jakým bylo třeba Call centrum?

Naše záchranná služba je například vedoucím projektu integrovaného operačního programu, který bude znamenat zlepšení spolupráce mezi dispečinky jednotlivých záchranných služeb a dalších složek integrovaného záchranného systému, tak aby nebyly závislé na běžných telefonních linkách a radiové síti. Je s tím spojená digitalizace všech sítí, čímž se vyřeší i náš velký problém s odposloucháváním vysílaček a také se zlepší pokrytí signálem. V případě živelných katastrof, kdy můžou vypadnout tísňové linky v jednom kraji, budou mít pro tyto situace mezi sebou jednotlivé dispečinky dohodu o spolupráci a po dobu nezbytně nutnou automaticky převezmou hovory z nefunkční části kraje či republiky. S tímto novým systémem bude spojená redukce počtu našich dispečinků, protože jsme jediná záchranná služba v republice, která jich má šest a neoperativněji se vše řídí z jednoho místa. Usilujeme v rámci tohoto projektu také o umístění přenosných počítačů do sanitních vozů. Lékařům a záchranářům tak odpadne nepraktické papírování, kdy se vše nejdříve píše na papír a pak se přepisuje do databáze. Jedná se o projekt, který je podporován z evropských fondů.

Věnuje se také vaše záchranka dalšímu vzděláváni svých zaměstnanců?

Ano a chceme jejich vzdělávání také stále zdokonalovat. V současné době máme systematické školení záchranářů, kdy každý musí jednou ročně projít naším postgraduálním školením, kde dáváme důraz především na praktickou část nácviku jako je zajišťování dýchacích cest, žilního řečiště a diagnostika. Školení je pak zakončeno testem, tak abychom měli přehled o úrovni jejich znalostí. Ve vzdělávání řidičů jsme navázali spolupráci s Policií České republiky, kde je školí specialisté z dopravního ředitelství a tímto se snažíme předcházet nehodovosti sanitních vozů. V současné době také jednáme s ředitelem středočeské policie o možnosti praktických kurzů bezpečné jízdy a sebeobrany. Školíme jejich policisty v první pomoci, zejména v místech výskytu automatických externích defibrilátorů, ty jsou i v některých policejních vozech a policisté naše záchranáře na oplátku školí v sebeobraně. Myslím, že tento model by mohl být funkční i nadále. Zároveň umožňujeme našim záchranářům psychologické intervence. Byli jsme překvapeni kolik záchranářů tuto pomoc vyhledalo. Jednalo se především o záchranáře, kteří byli ve službě napadeni nebo o ty kteří zasahovali u mimořádné události či hromadného neštěstí. Tímto postupem se snažíme u našich zaměstnanců bojovat proti syndromu vyhoření.

Vrátím se ještě k tomu školení policistů v první pomoci. Už jste se jako setkal s tím, že jejich včasný zásah s automatickým externím defibrilátorem někomu zachránil život?

Před měsícem v Příbrami byli voláni záchranáři k bezvědomí na Prokopské slavnosti, kde zkolaboval starší muž. Pánovi začalo selhávat srdce. Naštěstí byla na místě slavnosti policejní hlídka, která měla ve voze teprve dva dny tento defibrilátor a prošla naším školením. Pána ještě před příjezdem záchranky stihli začít resuscitovat a defibrilovat. Záchranáři byli na místě během několika minut, ale to už muž sám dýchal a začal dokonce nabývat vědomí. Byl to hromný úspěch, který je důkazem, že takové projekty mají opravdu smysl.

Míváte radost, když se něco takového povede?

Bude mi už skoro padesát a za dobu svého působení v nemocnici a na záchrance jsem se naučil štípat se do tváří a nepodléhat moc tomu, když začínám mít pocit uspokojení z podařené práce, protože pak může zase následovat rychlý pád. Za tuto dobu jsem se naučil vytvořit si tak trochu obranu proti pocitu sebeuspokojení. Zkazit se dá totiž cokoliv v tu nejméně očekávanou chvíli a člověk by se sebou neměl být nikdy moc spokojený. To nedělá dobrotu.

To jste tenhle pocit neměl ani v té dojemné chvíli, kdy vám přišla poděkovat ta žena s celou rodinou za záchranu svého života?

No tak to je samozřejmě něco jiného (směje se). S tím se záchranáři moc nesetkávají, že jim někdo přijde poděkovat, častěji jim spíš lidé nadávají. Člověka to ohromně nabije a vynahradí mu těch několik dalších zásahů, které třeba tak dobře bohužel nedopadly. V člověku se ty tragické osudy tak nějak usazují a takové chvíle jsou těmi okamžiky, kdy si uvědomíte, proč tu práci děláte a že jí hlavně chcete dělat a dál těm lidem pomáhat. Na druhou stranu si však musíte říkat, když vám někdo takhle děkuje, že jste vlastně dělali jen svoji práci.

Co máte v plánu v dalších letech svého působení? Vzniknou například nějaké další výjezdová stanoviště?

Samozřejmě plánujeme zřizovat nová výjezdová stanoviště, aktuálně by teď mělo být další na řadě výjezdové stanoviště v Hostivici u Prahy. Stále také marně čekáme na zákon o záchranných službách, který za poslední rok a půl nebyl stále projednáván. Záchranáři se dodnes řídí zastaralou vyhláškou a tento zákon by také vyřešil hrazení naší péče od pojišťoven. V současné to je tak, že 70% naší péče hradí kraj a jen 30% pojišťovny a naší snahou je toto změnit. Samozřejmě mým cílem je plošně pokrýt rendez – vous systémem celý Středočeský kraj.

Chtěl byste na závěr popřát něco svým zaměstnancům nebo záchranářům obecně?

Tak já bych jim chtěl zejména poděkovat, protože vím, jak je jejich práce náročná a popřát jim mnoho profesních i osobních úspěchů.

Rozhovor je možné také nalézt na: http://kladensky.denik.cz/zpravy_region/rozhovorhoudek20100820.html

Tereza Janečková