Chlebíčky nezvítězily (článek MfD)

04. 1. 2021 Mladá fronta DNES Robert Božovský Rubrika: Střední Čechy

Záchranáři bojovali na území nikoho

STŘEDNÍ ČECHY Přetěžký rok. Takový byl letopočet 2020 z pohledu Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. Právě proto její pověřený ředitel, lékař Jiří Knor, nešetří slovy chvály na adresu svých podřízených. Dokázali se podle něj se stresem a náročnými úkoly spojenými s pandemií vypořádat se ctí. „Jsem hrdý, že pracuji u záchranné služby. A to i přes všechny těžkosti, které mi loňský rok profesně přinesl,“ říká ředitel. Z jeho slov je patrné, jakému tlaku byl v posledních měsících vystaven.

Jak vnímáte loňský pandemický rok?

Byl prověrkou naší připravenosti na vzniklou krizovou situaci. Potvrdila se má dlouholetá teorie, že záchranná služba je jedním z pilířů společnosti. Jsme organizací, která je připravena pomáhat lidem. Kdykoliv a kdekoliv. A pomáháme.

Zvládla středočeská záchranná služby situaci v kraji podle vašich představ?

Ano. Nemusel jsem ani jednou řešit, že by někdo odmítl jít do práce nebo si úmyslně vzal třeba ošetřovné. A klobouk dolů před všemi lékaři a záchranáři v rizikovém věku. Naši lidé mají v sobě zakódovaný smysl pro zodpovědnost. Žádný z pracovníků neodešel od záchranky proto, že by náročnější práci související s pandemií psychicky nebo fyzicky nezvládal.

Jste v bezprostředním kontaktu s koronavirovými pacienty. Jak moc nemoc v průběhu roku zasáhla vás? Kolik záchranářů „vyřadila“ z provozu?

V první vlně jsme ošetřili 25 tisíc pacientů, přičemž jsme zaznamenali pouhé dva pozitivně testované pracovníky. To je myslím i nepřímá odpověď na údajný nedostatek ochranných pomůcek. Horší situace nastala na podzim, kdy mě dvakrát mrazilo v zádech. Poprvé, když v jednu chvíli onemocnělo dvanáct pracovnic operačního střediska, našeho klíčového nervového centra. A pak když podobná situace nastala na základně v Benešově. Měl jsem obavy, že nebudeme mít dost lidí do terénu. Není tu jen covid. Stále máme pacienty po úrazech, dopravních nehodách, opařené, s infarkty… A neměl by jim kdo pomáhat. Teď už mohu veřejně přiznat, že jsme museli vědomě porušovat zákoník práce. Jinak by se nám nepodařilo pomoc zajistit. Nikdo ze záchranářů v celém kraji ale neřekl: „Končím, raději půjdu rozvážet chlebíčky.“

Jak jste vnímali samotný začátek epidemie?

To byl především strach z neznámého. Málokde se teď mluví o tom, že je mnoho jiných infekčních chorob, se kterými jsme se mohli setkat i v době před covidem. A s tím musíme k pacientům přistupovat. Člověk v bezvědomí vám neřekne, zda má infekční žloutenku, tuberkulózu nebo je HIV pozitivní. To jsou nemoci, kterých se opravdu bojíme, protože pro nás mohou mít fatální důsledky. Nezachraňujeme v první linii, ale doslova na území nikoho.

A jak to i jako záchranář vyjíždějící do terénu vnímáte teď?

Nemám tolik strach o sebe, spíše o své blízké. A také o naše záchranáře, kteří jsou dlouhodobě vystaveni permanentnímu stresu. Trvá to už moc dlouho a pozoruji, že někteří jsou více podráždění, mají spánkový deficit, bolesti hlavy… Jsou to také jen lidé. To nelze vydržet donekonečna.

Zaznamenali jste případy, kdy lidé nabízeli záchranné službě pomoc?

Ano, uchazeče o práci jsme měli. Ale třeba k řízení sanitního vozu nestačí jen řidičský průkaz a zkušenosti z dopravy. Je nutná adaptace na nové prostředí. Jak budete například snášet bolest a utrpení druhých. Jako řidič sanitky dnes pracuje proškolený zdravotník, který v závažnějších případech musí umět asistovat lékaři.

Asi přicházela také materiální podpora?

Velkou solidaritu jsme zaznamenali v jarní vlně pandemie. Lidé nám šili roušky, posílali potraviny. Jedna vietnamská restaurace zdarma dlouhodobě podporovala jídlem naše výjezdové skupiny i operační středisko. Ve druhé vlně se tato solidarita překlopila do opačného pólu, kdy zaznamenáváme řadu negativních reakcí. A zpravidla od těch, kteří naši pomoc akutně nepotřebují.

Vraťme se ke kauze záchranářky Veroniky Brožové, která si na začátku pandemie stěžovala na nedostatek ochranných pomůcek. Vy jste její argumenty odmítl a postavil jste se na stranu vašeho zřizovatele, tedy kraje. Když to hodnotíte s odstupem času, zachoval byste se stejně?

Udělal bych totéž. Měli jsme nouzový stav, nešlo dopustit, aby se organizace rozpadla. Není tolerovatelné dát výpověď a jako staniční sestra obejít vedení organizace a zveřejnit takový příspěvek. Byli jsme jedinou záchrannou službou v Česku, která byla takhle mediálně masírována včetně mé osoby kvůli tomu, že jsme údajně nedokázali zajistit dostatek ochranných prostředků. Přitom jsme byli ve stejné situaci, jaká panovala v záchranných službách po celé zemi. Nikdy v životě jsem se nesetkal s tak zlými reakcemi vůči své osobě jako tehdy. Když jsem sám byl v podezření nákazy, neznámí lidé mi posílali vulgární e-maily typu: „Dobře ti tak, žes to chytil mezi prvními!“. Nikdy se ale nestalo, že by záchranáři vyjeli do terénu nechráněni. A nikdy jsem po svých zaměstnancích nechtěl, aby dělali něco, co bych nedělal já. Celá kauza byla uchopena politicky a žila si svým životem. Někteří lidé si na ní přihřáli svou politickou kariéru.

Jak se loni změnila skladba hovorů na vaše operační středisko?

Výrazně. Nikdo si neumí představit, pod jakou zátěží v operátoři pracují v období koronapsychózy. To jde hodně na vrub sdělovacím prostředkům. Často říkám seniorům na výjezdech, aby si raději místo diazepamu přepnuli televizní zpravodajství na nějaký hezký film. Redaktoři si vůbec neuvědomují, do jakého stresu je dostávají neustálými zprávami o počtech nově nakažených a zemřelých. Pak se lidé častěji v obavách obracejí na operační středisko. Především starší lidé si potřebují popovídat, poradit se, ale také uklidnit. Nejhorší situace byla v říjnu, kdy nám počet výjezdů v kraji stoupl na 12,5 tisíce měsíčně a čtyřnásobně proti září vzrostl počet výjezdů k pozitivním covid pacientům.

Středočeská záchranná služba zajišťuje také provoz odběrových sanitek. Fungují i nyní, kdy stále přibývá stacionárních odběrných míst?

Po dohodě s krizovým štábem kraje jsme na konci roku snížili jejich počet na dvě. Uplatnění mají zejména v zařízeních poskytujících sociální služby. Záchranná služba ale nemůže podle legislativy provádět žádné laboratorní vyšetření. Proto se potýkáme s problémy úhrad za činnost odběrových týmů ze strany zdravotních pojišťoven. Myslím si, že odběr vzorků v terénu a jejich převoz mohly místo záchranky zajišťovat akreditované laboratoře, které na testech vydělaly velké peníze.

Co se loni na středočeské záchranné službě podařilo?

Zejména s druhou vlnou pandemie se zlepšilo předávání pacientů do nemocniční péče. Podařilo se nám vybudovat dvě nová stanoviště. A to v době nouzového stavu. První z nich v sokolovně v Hostivici, druhé v Brandýse nad Labem, kde jsme platili velké peníze za komerční prostory, které přitom nebyly pro naši potřebu ideální. Nyní máme odpovídající stanoviště v centru města s důstojným prostředím pro posádky. Ještě tam ale musíme vyřešit garážové stání vozidel. Rádi bychom letos zlepšili podmínky pro posádky v Benešově.

Loni razantně vzrostly ceny zdravotnického materiálu. Přibyla vám práce. Jaká je za to ze strany zřizovatele, tedy kraje, odměna?

Taková, že nám loni bývalé vedení Středočeského kraje bez našeho vědomí snížilo o 40 milionů korun prostředky na investice a o stejnou sumu peníze na provoz. Dobré je, že nový radní pro zdravotnictví (Pavel Pavlík, bývalý ředitel nemocnice v Benešově – pozn. red.) je vstřícný a podařilo se mu ještě do konce roku vrátit těch 40 milionů na provoz. Vidím v jeho osobě svítání na lepší časy. Jde mu o věc. Máme tak na výplaty. To je pro nás aktuálně priorita. Větší než nové sanity, kterými nutně potřebujeme nahradit dosluhující vozy. Ani letošek ale nebude jednoduchý. Od kraje jsme požadovali 627 milionů korun a v rozpočtu je pro nás zatím nějakých 493 milionů. Přitom je jasné, že naše náklady opět porostou. Myslím, že záchranná služby by neměla trpět hmotnou nouzí a nemělo by se na ní šetřit. Záchranáři třeba nemají ani v době koronakrize infekční příplatek. A myslím, že by si ho zasloužili.

Vidíte – jako ředitel i jako lékař jezdící do terénu – někde světlo na konci tunelu?

Musíme se naučit s koronavirem žít a snažit se všemi prostředky pandemii ukončit. Populace se musí promořit. Naděje je ve funkční vakcíně. S její pomocí se lidstvo může covidu zbavit, jako se zbavilo jiných infekčních onemocnění. Problémem je disciplínovanost a dodržování pravidel. Lidé byli na jaře říční z toho, že nemají roušky, ale hned s rozvolněním vyrazili do Chorvatska. To byla chyba, nyní máme druhou vlnu. Kvůli některým matkám, které odmítají očkování, se nám vrátily spalničky. Ohrozily tak nejen své děti, ale i další lidi v jejich okolí. Podobné to může být s koronavirem.

Bude první pololetí letošního roku podobné jako rok minulý?

Jsem anesteziolog a záchranář a tyto úvahy rád přenechám odborníkům na prognózování, kterých máme více než dost.

Co byste si přál do nového roku 2021?

Abychom mohli na záchranné službě pracovat v klidu a bez ekonomického stresu. A přát všem zdraví zní možná jako klišé, ale v době koronakrize má i klišé velkou platnost.

***


Kdo je Jiří Knor * Ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. Funkcí byl pověřen v listopadu 2018. * Jako lékař pracuje třicet let. V roce 1990 dokončil studium Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. * Začínal v Praze jako anesteziolog. Následovala praxe na Klinice anesteziologie a resuscitace vinohradské nemocnice. Zároveň na vedlejší úvazek pracoval na záchranné službě. * V roce 1993 si vyzkoušel práci lodního lékaře v České námořní plavbě. Dlouholetou praxi má také z letecké záchranné služby. * V letech 2000 až 2005 působil jako primář pražské záchranky. * Od roku 2006 je středočeským záchranářem. * Jako pedagog působí na 3. pražské lékařské fakultě, na Jihočeské univerzitě a na Vysoké škole zdravotnické v Praze. * Je autorem nebo spoluautorem řady odborných publikací.

Robert Božovský, redaktor MF DNES
Foto autor: Foto: Michal Šula, MAFRA