Nedostatek lékařů: planá chiméra, nebo reálná hrozba?

18.7.2017 TEMPUS Medicorum Zdravotnictví volá o pomoc

Nevídáno! Ze sdělovacích prostředků se v posledních měsících dovídáme „překvapivou“ novinu. V České republice je nejen nedostatek sester (nelékařského zdravotnického personálu), ale také lékařů. Občan laik nad tímto faktem mávne rukou, neboť o tomto problému se přece mluví už mnoho let a zdravotnictví funguje. Vždyť už tu byla akce „Děkujeme, odcházíme“ a systém se stejně nezhroutil. A co by ti doktoři vlastně chtěli?

Pokud bychom měli diskutovat o nedostatku lékařů na trhu práce v ČR za zdravotnické záchranné služby (ZZS), pak jde reálně o nedostatek kritický. Středočeská záchranná služba má průměrný věk lékařů 48 let, nejstaršímu sloužícímu je 74 let, přičemž kmenových lékařů (v hlavním pracovním poměru) je stěží polovina. Jsou stanoviště, kde lékaři (a lékařky) v důchodovém věku pokrývají více než polovinu služeb. Aktuálně bychom mohli přijmout 20 lékařů na plný pracovní poměr. Z uvedeného také logicky vyplývá, že lékaři, kteří na záchrance pracují, mají velké množství přesčasových hodin. Analogický problém je v celé ČR.

Proč nepřijmeme a nevychováme si mladé lékaře? Do oboru urgentní medicína se absolventi lékařských fakult nehrnou z několika zásadních důvodů. Pokusím se je seřadit podle významu a důležitosti:

Rozpor mezi odborným přístupem a případným forenzním vyhodnocením:

Klasickým příkladem budiž „brněnská“ kauza transportu novorozence do porodnice proti vůli matky. Lékař správně zvolil ošetření a transport, přičemž novorozenec následně strávil v režimu intenzivní péče (v inkubátoru) několik dní. Z pohledu soudu se však jednalo o špatný postup. Když se mne mladí lékaři ptají, jak mají v analogických případech postupovat, aby se nedostali do rozporu s právními normami, odpovídám podle pravdy: „Nevím, ale v každém případě jednejte v zájmu člověka, kterého ošetřujete.“ Lépe je totiž řešit absurdní žalobu na porušení lidských práv než smrt novorozence. Tento případ je jen pověstnou špičkou ledovce. Podobnou nejistotu zažíváme při ošetřování pacientů celého věkového spektra.

Rozpor mezi představou laické veřejnosti o činnosti ZZS a jejím skutečným fungováním: S jistou nadsázkou lze říci, že v ČR máme nejvíce expertů přes fotbal, hokej a také záchranné služby. Pokud například zahájíme na místě vzniku srdeční zástavy neodkladnou resuscitaci, prioritou není transport do nemocnice, ale obnova srdeční činnosti. Zkuste to někomu umíněnému vysvětlovat ve chvíli, kdy máte plné ruce práce s vracením člověka do života!

Rozpor mezi požadavkem na znalosti a dovednosti a složitostí postgraduálního vzdělávání lékařů v ČR: Lékař končí medicínu nejdříve v 25 letech, poté ještě asi 5 let intenzivně sbírá znalosti, dovednosti a zkušenosti, aby mohl vykonat atestační zkoušku a být schopen samostatné práce. Systém povinných stáží je však v ČR mimořádně složitý, navíc finančně i časově náročný, takže roky do atestace jsou mnohdy skutečným martyriem. Pokud by někdo cíleně a úmyslně vymýšlel systém, jak lékařům postgraduální vzdělávání co nejvíce znepříjemnit, nemohl by uspět lépe.

Rozpor mezi finančním ohodnocením a zodpovědností: Tento aspekt kladu až na poslední místo a objektivně jej nepovažuji za prioritní, i když v médiích je to tak pravidelně servírováno. Platy lékařů ZZS nejsou nízké ve srovnání s ostatními profesemi, a to i kdybychom vzali za reálné příjmy prezentované v médiích, tedy včetně přesčasů. Nicméně kdo dobrovolně a s radostí tráví v práci 300 hodin v měsíci, tedy téměř dvojnásobek normální pracovní doby? Pokud by média (včetně veřejnoprávní TV) chtěla být férová, musela by operovat s hodinovou mzdou, pak by lékaři tak optimistické příjmy rozhodně neměli.

Sečteno a podtrženo:

Lékař záchranné služby není nedostatkovou profesí kvůli nízkému finančnímu ohodnocení, ale zejména kvůli rizikovosti povolání a vztahu společnosti ke své profesi. Obávám se, že podobná situace je i v některých jiných medicínských oborech, nicméně ZZS jsou v tomto ohledu postiženy nejvíce. Pokud bude tento trend v záchranných službách pokračovat, budeme se stále více setkávat s nelékařskými posádkami. Při vší úctě ke kvalitním záchranářům nelékařům nevím, jak potom lege artis ošetřit pacienty např. s mozkolebečním poraněním, s plicním edémem, v epileptickém statusu, s polytraumatem, děti po tonutí, jak léčit pacienty se zničující bolestí či kdo bude úředně konstatovat smrt např. po neúspěšné neodkladné resuscitaci.

Lékařské fakulty v ČR ročně opouští asi 1500 čerstvých lékařů absolventů. Někteří se vrací do své vlasti, protože zde studovali jako cizinci, někteří se nebudou živit medicínou, někteří odejdou za západní hranice, neboť tam si jejich znalostí váží více – a znovu opakuji: nejde hlavně o peníze. V ČR jich pak zůstává stěží polovina. Pokud chce někdo tvrdit, že systém není ohrožen, pak si s ním dovolím nesouhlasit, i kdyby to byl poslanec či ministr. Kolegové z Ukrajiny nebo rovníkové Afriky naši medicínu asi nezachrání.

Myšlenka, že si lékaři budou platit studium, pokud nenastoupí do pracovního procesu, je hodná totalitní moci. Udělali bychom to tak i pro jiné profese? Nebylo by lepší vytvořit v ČR takové podmínky, aby zde i lékaři chtěli žít a pracovat? Domnívám se, že druhá popsaná cesta je optimální, nicméně již včera bylo pozdě.

MUDr. Jiří Knor, Ph. D.