Seznamte se … MUDr. Anna Vrbovcová

Před pár dny se na Praze-východ stala dopravní nehoda našich vozů RZP a RV, které mířily za pacientem. Auta to odskákala pořádně, ale posádky naštěstí nebyly zraněny vážně.

Všem se nám velmi ulevilo, protože i když veřejnost vnímá záchranku spíš přes blikající majáky, rychlé sanitky a supermoderní vybavení, ten základ – to, co dává záchrance tvář a směr – jsou záchranáři a operátoři. Erudovaní a plni entuziasmu. Lidé s výcvikem, kteří si poradí v těžkých situacích, ve kterých bychom my ostatní tápali. Nejsou to ale nezranitelní superhrdinové. Jsou svým bojem o zdraví a životy ostatních občas i oni ohroženi na životě a zdraví.

Při nehodě ve vozidle RV seděla i doktorka Anna Vrbovcová, která i přes bolesti od bezpečnostních pásů zůstala dál ve službě.

Ona tedy zahájí náš seriál medailonků, ve kterém vám budeme představovat naše záchranáře a jejich práci, jejich sny a přání, trápení, ale i maličkosti, díky kterým relaxují a odbourávají stres.

SEZNAMTE SE …

MUDr. Anna Vrbovcová (* 1945, 20 let na záchrance)

Proč záchranka? Jaká byla Vaše „cesta do sanitky“?

Jsem anesteziolog, byla jsem zvyklá pracovat na sále či na lůžkách, ale již od prvopočátku – je to opravdu dlouho – v době, kdy jsem pracovala na Bulovce, jsme jednou týdně vypomáhali pražské záchrance. Uvědomila jsem si ten rozdíl – v terénu není člověk připraven jít na operaci, není tzv. nalačno, nepracujete v ideálních prostorových podmínkách a navíc jste v rozhodování odkázána sama na sebe, neboť nemáte za zády další kolegy. Vždy mně tato práce lákala a nakonec jsem se rozhodla mít hlavní pracovní poměr právě na sanitce.

Jak se z Vašeho pohledu změnila záchranka za dobu Vaší dlouholeté praxe?

Za změnu k dobrému považuji systém RV, dále rozhodně lepší technické vybavení, lepší auta, sehranost týmů díky školení či nové pomůcky.

Jaký výjezd Vás nejvíc zasáhl?
Zasáhne mě každý výjezd, kdy dojde – dá se říct – k zbytečnému úmrtí mladých lidí, tím spíše dětí. Ale také nemohu zapomenout, když jsem poprvé byla u mrtvé ženy, která byla ubodána a šlo o vraždu.

Ozvou se někdy zachránění? Poděkují?

Někdy zachránění poděkují a musím říct, že je to nádherný pocit krásná odměna za odvedenou práci. Jednou jsme během léta zresuscitovali pacienta se zástavou oběhu, který pak za 10 dnů šel z nemocnice naprosto v pořádku. O Vánocích jsme dostali krásný dopis od jeho manželky, která se omlouvala, že nepoděkovala dříve, ale že byla rozrušená a nyní o Vánocích to považuje přímo za svou povinnost.

Co „nešvary“ z výjezdů – opilci, banality/zneužívání, agresivita pacientů a okolí – štve Vás to?
S opilci se bohužel setkáváme často, někdy i s agresí – i to člověk musí vědět, jak se chovat, ač je to někdy těžké. Více mně vadí arogantní lidé, kteří zavolají zbytečně, řeknou, že platí daně, a ať se tedy staráme, urážejí nás, vyhrožují, že znají vlivné lidi, kteří zničí kohokoli. Myslím, že by mělo snad osvětou vejít do povědomí lidí, co je závažný stav, vyžadující naši pomoc, a že třeba s klíštětem se mohou obrátit jinam.


Co Vás baví ve Vašem volném čase? Jak po pracovním stresu relaxujete?

Po práci relaxuji tzv. aktivním odpočinkem. Celý život sportuji, hrála jsem i za národní tým volejbal, hraji vášnivě tenis, chodím cvičit. Srdeční záležitostí jsou taky lyže a hory. A pak miluji kulturu, divadla, koncerty, operu. To je tolik nádherných věcí, které mi umožní „nabít si znova baterky“ – a doma jsou rádi, že mám pak dobrou náladu.